Rozhovor s Ridinou Ahmedovou
Převzato z https://nasregion.cz/
Ptala se: Andrea Cerqueirová, 28.8.2019
Ptala se: Andrea Cerqueirová, 28.8.2019
Foto: Petra Mandová
Hlas je úžasný nástroj, díky kterému můžeme poznat sami sebe
„Myslím si, že zatímco před sto lety si lidé zpívali především
jen tak pro radost, dnes došlo k posunu a zpěv se bere za něco, co by se
mělo posuzovat, jestli je to dost „kvalitní“. Dřív zpívali všichni a
nehrálo takovou roli, jestli někdo zní dokonale, nebo ne. Byl to
společný zážitek, něco, co lidi spojuje, sjednocuje, stmeluje. Zpívalo
se, aniž by se hodnotilo,“ uvedla pro Náš REGION zpěvačka Ridina
Ahmedová. Hlas je podle jejích slov nástroj, u kterého běžně používáme
jen malý zlomek jeho možností.
Pracujete s hlasem. Co pro vás znamená? Co se jím dá vyjádřit?
O očích se říká, že jsou oknem do duše, o hlasu platí totéž. Hlas zrcadlí nás samotné, je odrazem toho, kdo jsme, jak nám je. Každý den se cítíme jinak, procházíme různými etapami, hlas jde s námi. Všechno je slyšet.
Cítíte to i na sobě?
Rozhodně – ať už to byly zásadní události, kdy jsem přišla o hlas a třeba nemohla zpívat několik měsíců poté, co mi umřel táta, a přitom z lékařského hlediska bylo všechno v pořádku, anebo menší každodenní proměny, kdy vnímám, jak hlas reflektuje moji vyčerpanost, nebo naopak to, že mám plno energie, to, jestli jsem napjatá, nebo uvolněná. Často nemáme čas moc se zkoumat – řešíme povinnosti a spěcháme. Hlas nám ale může leccos napovědět. Naznačí, že asi už moc tlačíme na pilu, nebo že jsme přetažení, že nám dochází síly.
Usilujete o to, aby na vašich koncertech lidé zpomalili a přestali aspoň na chvíli na tu pomyslnou pilu tlačit?
To je na každém, jak s hudebním zážitkem naloží. To co skládám není hudba na party, vyžaduje soustředěnější poslech, a to asi může pomoct posluchači zpomalit a vrátit se tak nějak k sobě samotnému. To ale platí pro umění obecně.
Jak lidé prožívají vaše workshopy, kde s nimi zpíváte? Stává se, že třeba někdo, kdo si celou dobu myslel, že neumí zpívat, zjistí opak?
Když říkám, že zpívat může každý, myslím tím to, že každý, kdo netrpí vysloveně nějakou hlasovou fyziologickou poruchou, se může vracet zpátky k tomu, co jsme trochu pozapomněli – to znamená, že může znovu nalézat zpěv jako něco, co je přirozenou součástí našeho života a co přináší radost. Může se začít víc těšit ze zpívání s přáteli, s dětmi a podobně. Velká část lidí by vlastně ráda zpívala, ale mají ostych, protože jsou přesvědčeni, že to neumí dostatečně. Většinou to začalo tím, že někdo, rodič, učitel nebo jiná autorita, řekl dobře míněnou, ale opravdu škodlivou, radu „radši nezpívej, to zní strašně“. Takováhle věta dovede zablokovat zpívání na dlouhé desítky let. Ale dá se se to měnit.
To mi připomnělo, že mi bylo ve škole učitelkou na hudební výchovu doporučeno, abych slova písniček jen recitovala, protože slyšet můj zpěv kazí dojem sborového zpěvu…
Přesně. A něco podobného zažilo plno lidí. Často se také setkávám s tím, že lidé přijdou, protože chtějí tu zábranu překonávat, cítí, že zpívání potřebují. Ale nechci to úplně zobecňovat, co člověk, to příběh.
Může být pro někoho váš workshop terapií?
Nejsem terapeutka, jsem hudebnice.
Myslím to samozřejmě nadneseně.
Samozřejmě, že v momentě, kdy se uvolňují nějaké bloky a navrací se svoboda zase zpívat, je to ozdravné. Často je to doprovázeno emocemi – přichází radost, někdy dojetí, někdy se objevují další témata a pocity. Jakkoli je moje práce zaměřená na hudbu, stává se, že se v průběhu workshopu někdo rozpláče, nebo jinak silně emocionálně zareaguje. Mým úkolem je vytvořit natolik bezpečné prostředí, aby si tyhle věci mohl dotyčný ve skupině prožít. Workshopy vedu tak, abychom se mohli nějak více potkat s vlastním hlasem, který často moc neznáme. Ale především abychom odcházeli ze semináře nabití radostí ze zpívání a ze společného sdílení.
Není to tedy kurs naučit se zpívat?
Na žádné rychlokurzy nevěřím. Každá opravdová cesta vyžaduje svůj čas. A navíc, právě tady vůbec nejde o výkon. Jde o prožitek, o sebezkušenost.
Workshopy jsou kolikadenní?
Většinou jednodenní, někdy ale i třeba týdenní. Přizpůsobuji se požadavkům, v rámci různých akcí jsem dělala i úplně krátké. Třeba před pár lety jsem na TEDx konferenci rozezpívala plnou Novou scénu Národního divadla. Měla jsem na to asi deset minut a znělo to krásně! Pak mi někdo říkal, že lidé, kteří už se nevešli do sálu a sledovali to živě z obrazovek venku, si zpívali na piazzettě Národního divadla s námi! To je velká radost.
Sama vystupujete s takzvaným „looperem“, tedy přístrojem, který váš hlas průběžně nahrává a vytváří vícehlasy. Je to jako by na jevišti byl celý sbor, přitom jste tam jen vy. Jak přišel nápad na tuto formu?
Dlouho jsem byla tou tradiční zpěvačkou s kapelou, věnovala se jazzu a jiným žánrům. V jednu chvíli jsem se ale rozhodla, že chci zkusit vystupovat sama a se svými skladbami. Zjistila jsem, že existuje přístroj, který mi umožní, že vlastně zpívám sama se sebou. Stala jsem se nezávislou na hudebních nástrojích a začala zkoumat tuhle cestu. Začalo mě ještě více zajímat, jaký je hlas úžasný nástroj, který nosíme neustále sebou a používáme ho v běžném životě jen ve zlomku jeho možností. On nám přitom může otevřít opravdový vesmír, můžeme díky němu zažívat a dozvídat se plno věcí.
To je hezky řečeno!
Bez nástrojů jsem si zažila velkou svobodu, byla jsem odkázaná jen sama na sebe. Ale po čase přišla zase touha nechat se inspirovat někým druhým. V současném období vystupuju sama jen občas, většinou jsem součást dua HLASkontraBAS. To je taky veliké dobrodružství!
Z vašich veřejných vyjádření je zřejmé, že máte ráda přírodu. Má na vás vliv to, kde zpíváte? Nebo to nevnímáte?
Místo, kde zpívám, určitě nějaký vliv má. Když budu mít koncert v kostele nebo na louce, bude to zážitek. Ale zároveň, když zpívám, jsem vytržená z reality. Úplně mě to odnáší někam pryč, přestávám vnímat , kde jsem, a odplouvám někam do barev a tónů. Je to změnený stav vědomí. A pak skončí skladba a já zase přistávám nohama na zemi. I tohle je důvod, proč hudbu miluju.
Příjemná atmosféra třeba vyzařuje z fotek, kde zpíváte na poli plném slunečnic…
To byl workshop „Kořeny tvorby“, který organizovala Budilova divadelní škola. Přímo za táborem, kde účastníci týden bydleli, bylo tohle nádherné slunečnicové pole. Napadlo mě jít si tam na závěr zazpívat. Zapadalo slunce, byla to taková až barvotiskově krásná chvíle.
Jakým pracovním aktivitám se v současnosti věnujete?
V červnu měl na festivalu Tanec Praha premiéru mezinárodní taneční projekt „Eymen – Úhel pohledu“, ke kterému jsem složila hudbu a spoluvytvářela zvukovou stopu, složenou z dokumentárních výpovědí lidí v Čechách a v Ghaně na téma smrti. Navzdory tématu vzniklo představení, které vůbec není temné, ale naopak vypráví o smíření a o naději. V září mě čeká sólový koncert na Refufestu, koncerty s duem HLASkontraBAS a také rozšířený HLASkontraBAS oktet v sestavě čtyř zpěvaček a čtyř kontrabasů. Dále vedu Hlasohled – centrum pro práci s lidským hlasem. Cílem Hlasohledu je představovat české veřejnosti nejlepší světové lektory, zabývající se prací s hlasem. Další mojí radostí je Zpěvomat – projekt přinášející živý zpěv do ulic měst mezi náhodné kolemjdoucí.
Jak Zpěvomat vypadá?
Dopoledne se sejde skupina zpěváků – amatérů, která se svým lektorem nacvičí repertoár, odpoledne se pak přemístí na ulici, uprostřed zpívajících stojí čtyři židle a kdokoli, kdo jde kolem, si může sednout a nechat si zdarma zazpívat na přání. Lidi jdou nakoupit nebo z práce a najednou mají možnost zažít živý zpěv, ne z rádia, ale živý, pro ně. Zažili jsme různé reakce a jsou překvapivě silné, často jsou lidé dojatí, že jim někdo zpíval, prostě to vnímají jako dárek. A pro zpěváky je to taky zážitek – jsou to většinou amatéři, kterým taky někdo řekl, že nemají zpívat, a najednou vidí, že někomu ten jejich nedokonalý zpěv přináší opravdovou radost.
Mohli se setkat s odmítáním nejen ve škole, ale třeba i u táboráku, tam také občas někdo někoho zpraží…
Myslím si, že zatímco před dvěma sty lety si lidé zpívali především jen tak pro radost, dnes došlo k posunu a zpěv se bere jako něco, co by se mělo posuzovat, jestli je to dost „kvalitní“. Dřív zpívali všichni a nehrálo takovou roli, jestli to někdo dělá skvěle, nebo ne. Byl to společný zážitek, něco, co lidi spojí, sjednocuje, stmeluje. Zpívalo se, aniž by se hodnotilo. Dnes hodnocení aplikujeme na plno oblastí: „Mám dost hezké nohy? Zpívám dost dobře? Jsem dost úspěšný?“ Cítíme tlak, abychom odpovídali ideální představě. To nás zavírá, máme strach, že neuspějeme. Je ozdravné tenhle tlak na sebe sama povolovat. Práce s hlasem je jedním z prostředků, který nám může pomoct se měnit.
Co jsem vás slyšela, zpívala jste bez textů. Zpíváte i písničky s texty?
S texty zpívám výhradně tehdy, když mě o to někdo požádá, ale svoje skladby skládám beze slov. Mám ráda poezii i písničkáře, ale pro svoji hudbu a sebe osobně texty nepotřebuju.
Jak čerpáte inspirace pro skládání hudby? Na povel to asi nebude. Nebo ano?
V podstatě se to dá i na povel, člověk si ale musí vyhradit několik hodin nerušené práce. Mám tři děti, jsem rozlítaná. Inspirace je takový spodní proud někde pod tím racionálním myšlením, je k dispozici pořád, ale vylučuje se s každodenním spěchem. Ponořit se do inspirace a tvorby vyžaduje vymezit si na to prostor – vypnout telefon, udělat si čas. Takže to dělám většinou v noci.
Žijete v Roztokách u Prahy. Jak se vám tam líbí?
Žije se tu dobře, je tu fajn komunita lidí a bohatý kulturní život. Na kvalitu života v Roztokách má dle mého názoru velký vliv sdružení Roztoč, které nabízí dětské kroužky na opravdu výjimečné úrovni, to nám můžou v Praze závidět. K tomu tu navíc založili i divadelní festival a organizují řadu workshopů a slavností v průběhu roku, nejslavnější je asi masopust, na ten jezdí už tisíce lidí, ale těch akcí je mnohem víc. Jsem za to moc vděčná. Dělá mi starost situace v roztocké škole. Je to obrovská škola o dvou budovách, bude se stavět třetí a vše spadá pod jedno – dle mého názoru – přetížené vedení. Pak se děje to, co zvenku může vypadat jako podcenění pozornosti vůči mezilidským vztahům mezi dětmi nebo mezi školou a rodiči. Neumím posoudit zvnějšku, jestli je důvodem zahlcenost nebo něco jiného, ve výsledku vzniká ale stav, který mě trápí. Jedním dechem chci dodat, že řada roztockých učitelů dělá svou práci skvěle a s nasazením. A za to jsem jim moc vděčná.
Zpíváte v Roztokách?
Do Roztok jsem se poprvé podívala mnohem dřív, než jsem se tam nastěhovala. Před asi patnácti lety jsem byla pozvána sem vystoupit s mým tehdy první sólovým projektem „Hlasokraj“. Tehdy jsem ještě netušila, kolik toho v Roztokách prožiju!
Mluvily jsme o síle hlasu. Vy jej umíte zvednout i jinak. Nedávno jste se ozvala kupříkladu proti tomu, aby se v Roztokách stavěl další supermarket, v rámci času se zúčastňujete i akcí týkajících se celospolečenských záležitostí. I tak lze tedy podle vás hlas využívat?
Myslím, že je důležité nebát se říci svůj názor a zároveň respektovat názor jiných. Často vnímám strach lidí názor projevit, své děti učím tomu, že člověk se má chovat slušně, ctít druhé lidi, ale zároveň by se neměl bát říct, co si myslí. Jak říká Voltaire: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“
Jsou jak umělci, kteří svůj názor říkají, tak ti, kteří jej neříkají z obavy, že by mohli přijít o část publika, která to vidí jinak…
Každý to může dělat po svém, každý má své důvody a nepřísluší mi soudit to. Já to beru tak, že svoboda říci ve slušnosti názor je něco, na čem občanská společnost stojí.
Ridina Ahmedová (1974)
Zpěvačka a autorka. Vedle sólových koncertů vystupuje například spolu s kontrabasistou Petrem Tichým – jako duo „HLASkontraBAS“ – stejnojmenné album bylo nominováno na cenu Anděl 2016. Spolupracovala s řadou hudebníků, mimo jiné si třeba zazpívala duet s Bobby McFerrinem v rámci jeho pražského koncertu. Vede hlasové dílny, založila centrum pro práci s lidským hlasem Hlasohled a také vytvořila projekt Zpěvomat, který přináší živý zpěv do ulic měst.
Narodila se v Praze, po otci má súdánský původ a po matce napůl český a napůl ruský židovský. Do svých čtyř let žila v Čechách a poté deset let v Oranu, největším alžírském přístavu. Od roku 1988 je zpátky v Čechách.
Převzato z https://nasregion.cz/
Ptala se: Andrea Cerqueirová, 28.8.2019
O očích se říká, že jsou oknem do duše, o hlasu platí totéž. Hlas zrcadlí nás samotné, je odrazem toho, kdo jsme, jak nám je. Každý den se cítíme jinak, procházíme různými etapami, hlas jde s námi. Všechno je slyšet.
Cítíte to i na sobě?
Rozhodně – ať už to byly zásadní události, kdy jsem přišla o hlas a třeba nemohla zpívat několik měsíců poté, co mi umřel táta, a přitom z lékařského hlediska bylo všechno v pořádku, anebo menší každodenní proměny, kdy vnímám, jak hlas reflektuje moji vyčerpanost, nebo naopak to, že mám plno energie, to, jestli jsem napjatá, nebo uvolněná. Často nemáme čas moc se zkoumat – řešíme povinnosti a spěcháme. Hlas nám ale může leccos napovědět. Naznačí, že asi už moc tlačíme na pilu, nebo že jsme přetažení, že nám dochází síly.
Usilujete o to, aby na vašich koncertech lidé zpomalili a přestali aspoň na chvíli na tu pomyslnou pilu tlačit?
To je na každém, jak s hudebním zážitkem naloží. To co skládám není hudba na party, vyžaduje soustředěnější poslech, a to asi může pomoct posluchači zpomalit a vrátit se tak nějak k sobě samotnému. To ale platí pro umění obecně.
Jak lidé prožívají vaše workshopy, kde s nimi zpíváte? Stává se, že třeba někdo, kdo si celou dobu myslel, že neumí zpívat, zjistí opak?
Když říkám, že zpívat může každý, myslím tím to, že každý, kdo netrpí vysloveně nějakou hlasovou fyziologickou poruchou, se může vracet zpátky k tomu, co jsme trochu pozapomněli – to znamená, že může znovu nalézat zpěv jako něco, co je přirozenou součástí našeho života a co přináší radost. Může se začít víc těšit ze zpívání s přáteli, s dětmi a podobně. Velká část lidí by vlastně ráda zpívala, ale mají ostych, protože jsou přesvědčeni, že to neumí dostatečně. Většinou to začalo tím, že někdo, rodič, učitel nebo jiná autorita, řekl dobře míněnou, ale opravdu škodlivou, radu „radši nezpívej, to zní strašně“. Takováhle věta dovede zablokovat zpívání na dlouhé desítky let. Ale dá se se to měnit.
To mi připomnělo, že mi bylo ve škole učitelkou na hudební výchovu doporučeno, abych slova písniček jen recitovala, protože slyšet můj zpěv kazí dojem sborového zpěvu…
Přesně. A něco podobného zažilo plno lidí. Často se také setkávám s tím, že lidé přijdou, protože chtějí tu zábranu překonávat, cítí, že zpívání potřebují. Ale nechci to úplně zobecňovat, co člověk, to příběh.
Může být pro někoho váš workshop terapií?
Nejsem terapeutka, jsem hudebnice.
Myslím to samozřejmě nadneseně.
Samozřejmě, že v momentě, kdy se uvolňují nějaké bloky a navrací se svoboda zase zpívat, je to ozdravné. Často je to doprovázeno emocemi – přichází radost, někdy dojetí, někdy se objevují další témata a pocity. Jakkoli je moje práce zaměřená na hudbu, stává se, že se v průběhu workshopu někdo rozpláče, nebo jinak silně emocionálně zareaguje. Mým úkolem je vytvořit natolik bezpečné prostředí, aby si tyhle věci mohl dotyčný ve skupině prožít. Workshopy vedu tak, abychom se mohli nějak více potkat s vlastním hlasem, který často moc neznáme. Ale především abychom odcházeli ze semináře nabití radostí ze zpívání a ze společného sdílení.
Není to tedy kurs naučit se zpívat?
Na žádné rychlokurzy nevěřím. Každá opravdová cesta vyžaduje svůj čas. A navíc, právě tady vůbec nejde o výkon. Jde o prožitek, o sebezkušenost.
Workshopy jsou kolikadenní?
Většinou jednodenní, někdy ale i třeba týdenní. Přizpůsobuji se požadavkům, v rámci různých akcí jsem dělala i úplně krátké. Třeba před pár lety jsem na TEDx konferenci rozezpívala plnou Novou scénu Národního divadla. Měla jsem na to asi deset minut a znělo to krásně! Pak mi někdo říkal, že lidé, kteří už se nevešli do sálu a sledovali to živě z obrazovek venku, si zpívali na piazzettě Národního divadla s námi! To je velká radost.
Sama vystupujete s takzvaným „looperem“, tedy přístrojem, který váš hlas průběžně nahrává a vytváří vícehlasy. Je to jako by na jevišti byl celý sbor, přitom jste tam jen vy. Jak přišel nápad na tuto formu?
Dlouho jsem byla tou tradiční zpěvačkou s kapelou, věnovala se jazzu a jiným žánrům. V jednu chvíli jsem se ale rozhodla, že chci zkusit vystupovat sama a se svými skladbami. Zjistila jsem, že existuje přístroj, který mi umožní, že vlastně zpívám sama se sebou. Stala jsem se nezávislou na hudebních nástrojích a začala zkoumat tuhle cestu. Začalo mě ještě více zajímat, jaký je hlas úžasný nástroj, který nosíme neustále sebou a používáme ho v běžném životě jen ve zlomku jeho možností. On nám přitom může otevřít opravdový vesmír, můžeme díky němu zažívat a dozvídat se plno věcí.
To je hezky řečeno!
Bez nástrojů jsem si zažila velkou svobodu, byla jsem odkázaná jen sama na sebe. Ale po čase přišla zase touha nechat se inspirovat někým druhým. V současném období vystupuju sama jen občas, většinou jsem součást dua HLASkontraBAS. To je taky veliké dobrodružství!
Z vašich veřejných vyjádření je zřejmé, že máte ráda přírodu. Má na vás vliv to, kde zpíváte? Nebo to nevnímáte?
Místo, kde zpívám, určitě nějaký vliv má. Když budu mít koncert v kostele nebo na louce, bude to zážitek. Ale zároveň, když zpívám, jsem vytržená z reality. Úplně mě to odnáší někam pryč, přestávám vnímat , kde jsem, a odplouvám někam do barev a tónů. Je to změnený stav vědomí. A pak skončí skladba a já zase přistávám nohama na zemi. I tohle je důvod, proč hudbu miluju.
Příjemná atmosféra třeba vyzařuje z fotek, kde zpíváte na poli plném slunečnic…
To byl workshop „Kořeny tvorby“, který organizovala Budilova divadelní škola. Přímo za táborem, kde účastníci týden bydleli, bylo tohle nádherné slunečnicové pole. Napadlo mě jít si tam na závěr zazpívat. Zapadalo slunce, byla to taková až barvotiskově krásná chvíle.
Jakým pracovním aktivitám se v současnosti věnujete?
V červnu měl na festivalu Tanec Praha premiéru mezinárodní taneční projekt „Eymen – Úhel pohledu“, ke kterému jsem složila hudbu a spoluvytvářela zvukovou stopu, složenou z dokumentárních výpovědí lidí v Čechách a v Ghaně na téma smrti. Navzdory tématu vzniklo představení, které vůbec není temné, ale naopak vypráví o smíření a o naději. V září mě čeká sólový koncert na Refufestu, koncerty s duem HLASkontraBAS a také rozšířený HLASkontraBAS oktet v sestavě čtyř zpěvaček a čtyř kontrabasů. Dále vedu Hlasohled – centrum pro práci s lidským hlasem. Cílem Hlasohledu je představovat české veřejnosti nejlepší světové lektory, zabývající se prací s hlasem. Další mojí radostí je Zpěvomat – projekt přinášející živý zpěv do ulic měst mezi náhodné kolemjdoucí.
Jak Zpěvomat vypadá?
Dopoledne se sejde skupina zpěváků – amatérů, která se svým lektorem nacvičí repertoár, odpoledne se pak přemístí na ulici, uprostřed zpívajících stojí čtyři židle a kdokoli, kdo jde kolem, si může sednout a nechat si zdarma zazpívat na přání. Lidi jdou nakoupit nebo z práce a najednou mají možnost zažít živý zpěv, ne z rádia, ale živý, pro ně. Zažili jsme různé reakce a jsou překvapivě silné, často jsou lidé dojatí, že jim někdo zpíval, prostě to vnímají jako dárek. A pro zpěváky je to taky zážitek – jsou to většinou amatéři, kterým taky někdo řekl, že nemají zpívat, a najednou vidí, že někomu ten jejich nedokonalý zpěv přináší opravdovou radost.
Mohli se setkat s odmítáním nejen ve škole, ale třeba i u táboráku, tam také občas někdo někoho zpraží…
Myslím si, že zatímco před dvěma sty lety si lidé zpívali především jen tak pro radost, dnes došlo k posunu a zpěv se bere jako něco, co by se mělo posuzovat, jestli je to dost „kvalitní“. Dřív zpívali všichni a nehrálo takovou roli, jestli to někdo dělá skvěle, nebo ne. Byl to společný zážitek, něco, co lidi spojí, sjednocuje, stmeluje. Zpívalo se, aniž by se hodnotilo. Dnes hodnocení aplikujeme na plno oblastí: „Mám dost hezké nohy? Zpívám dost dobře? Jsem dost úspěšný?“ Cítíme tlak, abychom odpovídali ideální představě. To nás zavírá, máme strach, že neuspějeme. Je ozdravné tenhle tlak na sebe sama povolovat. Práce s hlasem je jedním z prostředků, který nám může pomoct se měnit.
Co jsem vás slyšela, zpívala jste bez textů. Zpíváte i písničky s texty?
S texty zpívám výhradně tehdy, když mě o to někdo požádá, ale svoje skladby skládám beze slov. Mám ráda poezii i písničkáře, ale pro svoji hudbu a sebe osobně texty nepotřebuju.
Jak čerpáte inspirace pro skládání hudby? Na povel to asi nebude. Nebo ano?
V podstatě se to dá i na povel, člověk si ale musí vyhradit několik hodin nerušené práce. Mám tři děti, jsem rozlítaná. Inspirace je takový spodní proud někde pod tím racionálním myšlením, je k dispozici pořád, ale vylučuje se s každodenním spěchem. Ponořit se do inspirace a tvorby vyžaduje vymezit si na to prostor – vypnout telefon, udělat si čas. Takže to dělám většinou v noci.
Žijete v Roztokách u Prahy. Jak se vám tam líbí?
Žije se tu dobře, je tu fajn komunita lidí a bohatý kulturní život. Na kvalitu života v Roztokách má dle mého názoru velký vliv sdružení Roztoč, které nabízí dětské kroužky na opravdu výjimečné úrovni, to nám můžou v Praze závidět. K tomu tu navíc založili i divadelní festival a organizují řadu workshopů a slavností v průběhu roku, nejslavnější je asi masopust, na ten jezdí už tisíce lidí, ale těch akcí je mnohem víc. Jsem za to moc vděčná. Dělá mi starost situace v roztocké škole. Je to obrovská škola o dvou budovách, bude se stavět třetí a vše spadá pod jedno – dle mého názoru – přetížené vedení. Pak se děje to, co zvenku může vypadat jako podcenění pozornosti vůči mezilidským vztahům mezi dětmi nebo mezi školou a rodiči. Neumím posoudit zvnějšku, jestli je důvodem zahlcenost nebo něco jiného, ve výsledku vzniká ale stav, který mě trápí. Jedním dechem chci dodat, že řada roztockých učitelů dělá svou práci skvěle a s nasazením. A za to jsem jim moc vděčná.
Zpíváte v Roztokách?
Do Roztok jsem se poprvé podívala mnohem dřív, než jsem se tam nastěhovala. Před asi patnácti lety jsem byla pozvána sem vystoupit s mým tehdy první sólovým projektem „Hlasokraj“. Tehdy jsem ještě netušila, kolik toho v Roztokách prožiju!
Mluvily jsme o síle hlasu. Vy jej umíte zvednout i jinak. Nedávno jste se ozvala kupříkladu proti tomu, aby se v Roztokách stavěl další supermarket, v rámci času se zúčastňujete i akcí týkajících se celospolečenských záležitostí. I tak lze tedy podle vás hlas využívat?
Myslím, že je důležité nebát se říci svůj názor a zároveň respektovat názor jiných. Často vnímám strach lidí názor projevit, své děti učím tomu, že člověk se má chovat slušně, ctít druhé lidi, ale zároveň by se neměl bát říct, co si myslí. Jak říká Voltaire: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“
Jsou jak umělci, kteří svůj názor říkají, tak ti, kteří jej neříkají z obavy, že by mohli přijít o část publika, která to vidí jinak…
Každý to může dělat po svém, každý má své důvody a nepřísluší mi soudit to. Já to beru tak, že svoboda říci ve slušnosti názor je něco, na čem občanská společnost stojí.
Ridina Ahmedová (1974)
Zpěvačka a autorka. Vedle sólových koncertů vystupuje například spolu s kontrabasistou Petrem Tichým – jako duo „HLASkontraBAS“ – stejnojmenné album bylo nominováno na cenu Anděl 2016. Spolupracovala s řadou hudebníků, mimo jiné si třeba zazpívala duet s Bobby McFerrinem v rámci jeho pražského koncertu. Vede hlasové dílny, založila centrum pro práci s lidským hlasem Hlasohled a také vytvořila projekt Zpěvomat, který přináší živý zpěv do ulic měst.
Narodila se v Praze, po otci má súdánský původ a po matce napůl český a napůl ruský židovský. Do svých čtyř let žila v Čechách a poté deset let v Oranu, největším alžírském přístavu. Od roku 1988 je zpátky v Čechách.
Převzato z https://nasregion.cz/
Ptala se: Andrea Cerqueirová, 28.8.2019
Komentáře
Okomentovat